Mám ráda panenky Barbie. Tahle moje posedlost začala někdy v 11 letech, kdy jsem dostala svoji první opravdovou Barbie panenku. Tehdy to bylo z Tuzexu, stála hodně peněz a byla doslova vymodlená. Troufám si říct, že to byla jedna z nejlépe oblékaných panenek 80. let. Těch šatů, kalhot, halenek, svetříků, kabelek, pásků, bundiček (se zipem samozřejmě!), co jsem jí našila. Nic z toho už nemám, plné igelitky oblečků nepřežily několikero stěhování. A nikdy nezapomenu na téměř pohrdavý výraz v očích manžela mojí sestřenice, když jsem k nim jednou přijela na návštěvu s taškou plnou oblečků pro jejich holky. Trvalo mi pár let, než jsem „barbínovsky“ pošramocenou reputaci vydobyla zpět (tak dobře, přiznávám, já si s nimi i dvě hodiny panenky v pokojíku oblíkala…).
Na dlouhou dobu pak moje jediná
Barbie panenka spala na dně skříně u rodičů (asi schovaná pro vytoužené vnučky)
a já si na ni několik let vůbec ani nevzpomněla.
Až na pozdní mateřské dovolené,
když jsem se začala pohybovat mezi dětmi, přišel velký comeback. Začalo to
úplně nevinně, když jsem nabídla kamarádce, že jí udělám pár šatiček pro dcerku
k narozeninám a mě to najednou začalo bavit úplně stejně jako tenkrát před
dvaceti lety. Vzala jsem do ruky háček, příze a bylo to zpět. Celé to nadšení
z titěrné práce, ale i uklidnění a ohromná koncentrace… Od té doby nemůžu
přestat.
Napadlo mě, jak by se daly
šatičky udělat, aby je zvládly jednoduše oblékat i malé holčičky, aby vypadaly
jemně a romanticky, ale přitom dlouho vydržely. Vznikly šatičky napůl pletené a
napůl háčkované. A k nim kloboučky, šálky, kabelky, čepičky…
Říkám si, že i když by asi Marie
Montessori nad Barbínami protáhla oči podobně jako zmiňovaný kamarád, tak přeci
jen jednu „montessori“ výhodu moje výroba oblečků má – polarizuje totiž úžasným
způsobem pozornost :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat