Asi nejvíc se mi vybavuje
v souvislosti s paní učitelkou našeho prvňáčka. Je na ní vidět, že má
„svoje“ děti ráda, její práce jí nabíjí a dělá ji i po letech s nadšením.
Zároveň i respektuje individualitu dětí a ponechává jim v rámci možností
(a asi i školních osnov) jejich tempo a styl. Bohužel nemáme ve svém okolí
finančně ani časově dostupnou montessori školku nebo školu, takže se jedná o
paní učitelku z úplně normální, běžné, státní základní školy v Praze,
kterou máme hned vedle domu. Nějak jsem jí tam nečekala, to přiznám a
připravovala jsem se na nejhorší (včetně domácího učení…). O to větší
překvapení mě v září čekalo.
Pořád si myslím, že ty takzvané alternativní směry vyučování (jak se jim dnes spíše pejorativně říká), včetně mého milovaného Montessori, jsou k dětem vlídnější, mohou je lépe připravit na život a rozvinout jejich schopnosti, zodpovědnost i obyčejnou lidskou slušnost. Na druhé straně tím nejdůležitějším školním průvodcem je pro děti vždy jejich učitel. Je jim příkladem a oni ho ve spoustě věcí zcela automaticky zrcadlí. Takže si dovolím trošku parafrázovat úvodní citát: "Dříve jsem si myslela, že jedině vyzrálý Montessori učitel je pro děti ten správný, dnes už vím, že je hlavně musí mít rád."
Žádné komentáře:
Okomentovat