Neměnit, jen mít rád

Vzpomínám si na jeden rozhovor v rádiu, je to už dlouho a už vůbec nevím, kdo s kým se bavil, ale pořád se mi vrací jedna věta, jeden citát, který tam zazněl. „Když jsem byl mladý, myslel jsem, že musím lidi měnit, aby svět byl lepší, ale teď vím, že jsem je jenom měl mít rád.“

Asi nejvíc se mi vybavuje v souvislosti s paní učitelkou našeho prvňáčka. Je na ní vidět, že má „svoje“ děti ráda, její práce jí nabíjí a dělá ji i po letech s nadšením. Zároveň i respektuje individualitu dětí a ponechává jim v rámci možností (a asi i školních osnov) jejich tempo a styl. Bohužel nemáme ve svém okolí finančně ani časově dostupnou montessori školku nebo školu, takže se jedná o paní učitelku z úplně normální, běžné, státní základní školy v Praze, kterou máme hned vedle domu. Nějak jsem jí tam nečekala, to přiznám a připravovala jsem se na nejhorší (včetně domácího učení…). O to větší překvapení mě v září čekalo. 

Pořád si myslím, že ty takzvané alternativní směry vyučování (jak se jim dnes spíše pejorativně říká), včetně mého milovaného Montessori, jsou k dětem vlídnější, mohou je lépe připravit na život a rozvinout jejich schopnosti, zodpovědnost i obyčejnou lidskou slušnost. Na druhé straně tím nejdůležitějším školním průvodcem je pro děti vždy jejich učitel. Je jim příkladem a oni ho ve spoustě věcí zcela automaticky zrcadlí. Takže si dovolím trošku parafrázovat úvodní citát: "Dříve jsem si myslela, že jedině vyzrálý Montessori učitel je pro děti ten správný, dnes už vím, že je hlavně musí mít rád."

Jednoduchý test smysluplnosti práce

Má vaše práce smysl? Že úplně nevíte? Zkuste ji popsat pětiletému dítěti tak, aby ji pochopilo. A uvidíte!

Tenhle jednoduchý test mě napadl, když jsem přemýšlela nad tím, proč nedokážu svému tehdy pětiletému synovi vysvětlit, co s manželem děláme za práci (rozuměj, čím si vyděláváme peníze na hračky, lístky do cirkusu a do ZOO, na kouzelníka, občasné sladkosti a jiné zbytnosti i nezbytnosti). Je to jinak moc bystrý kluk, ale můj výklad prostě nepobral… nešťastně se na mě koukal a povídá: „A maminko, co mám teda říct paní učitelce ve školce, že s tátou děláte?“. Dobře, takže jinak. Můžeš říct, že pracujeme v kanceláři. To by mohlo stačit. „No ale, co v tý kanceláři děláte, co máte jako za po-vo-lá-ní.“ Tak řekni, že tatínek je statistik nebo prostě matematik, že v práci počítá čísla. U mě to bude těžší. Ačkoliv jsem vystudovala farmacii a chvíli pracovala v lékárně (mimochodem, jak krásně pochopitelná by byla pro malé dítě prodavačka léků v lékárně, proč jsem toho vlastně nechala…?), už delší čas mě živí průzkum farmaceutického trhu pro jednu nejmenovanou agenturu.  Ale jak tohle přeložit do jednoduché a jasně srozumitelné předškoláčtiny? Uf,… radši fakt řekni, že maminka pracuje na počítači v kanceláři, nebo řekni, že je lékárnice, ale zrovna teď dělá něco jiného. Vidíš, můžeš si dokonce vybrat. A pamatuješ si ještě to slovo, co je táta? Sta-tis-tik! Jasně, jsi šikulka, to přeci zvládneš. Když se druhý den vrátil ze školky, byl moc spokojený, prý už s těmi povoláními navždycky skončili. A na něj naštěstí nedošla vůbec řada. To byla úleva.

Letos se nám ale strašidlo povolání zcela nečekaně vrátilo ze zálohy zpět. A tentokrát bez varování. Syn, teď už prvňáček přišel ze školy s tím, že paní učitelka chtěla vědět, co dělá maminka. Chtěl vědět, jestli řekl správně, že maminka háčkuje oblečky na panenky a dělá korálky. Na můj vyděšený výraz reagoval: "Paní učitelku prý zajímalo, co maminka dělá a ne to, jako co pracuje. „A ty doma přeci pořád něco háčkuješ!“

Všichni říkají, že ideální situace je, když to, co děláme rádi, je i naše práce. Já říkám, že to nemusí být vždycky a za každých okolností pravda. Ale úplně nejlepší je, když smysl a podstatu svojí práce dokážete vysvětlit malému dítěti.

Přiznání k Bárbínám

Přiznání je prý polehčující okolnost, tak do toho …snad to platí :-)

Mám ráda panenky Barbie. Tahle moje posedlost začala někdy v 11 letech, kdy jsem dostala svoji první opravdovou Barbie panenku. Tehdy to bylo z Tuzexu, stála hodně peněz a byla doslova vymodlená. Troufám si říct, že to byla jedna z nejlépe oblékaných panenek 80. let. Těch šatů, kalhot, halenek, svetříků, kabelek, pásků, bundiček (se zipem samozřejmě!), co jsem jí našila. Nic z toho už nemám, plné igelitky oblečků nepřežily několikero stěhování. A nikdy nezapomenu na téměř pohrdavý výraz v očích manžela mojí sestřenice, když jsem k nim jednou přijela na návštěvu s taškou plnou oblečků pro jejich holky. Trvalo mi pár let, než jsem „barbínovsky“ pošramocenou reputaci vydobyla zpět (tak dobře, přiznávám, já si s nimi i dvě hodiny panenky v pokojíku oblíkala…).

Na dlouhou dobu pak moje jediná Barbie panenka spala na dně skříně u rodičů (asi schovaná pro vytoužené vnučky) a já si na ni několik let vůbec ani nevzpomněla.

Až na pozdní mateřské dovolené, když jsem se začala pohybovat mezi dětmi, přišel velký comeback. Začalo to úplně nevinně, když jsem nabídla kamarádce, že jí udělám pár šatiček pro dcerku k narozeninám a mě to najednou začalo bavit úplně stejně jako tenkrát před dvaceti lety. Vzala jsem do ruky háček, příze a bylo to zpět. Celé to nadšení z titěrné práce, ale i uklidnění a ohromná koncentrace… Od té doby nemůžu přestat.

Napadlo mě, jak by se daly šatičky udělat, aby je zvládly jednoduše oblékat i malé holčičky, aby vypadaly jemně a romanticky, ale přitom dlouho vydržely. Vznikly šatičky napůl pletené a napůl háčkované. A k nim kloboučky, šálky, kabelky, čepičky…

Říkám si, že i když by asi Marie Montessori nad Barbínami protáhla oči podobně jako zmiňovaný kamarád, tak přeci jen jednu „montessori“ výhodu moje výroba oblečků má – polarizuje totiž úžasným způsobem pozornost :-)